AKTUALITY

 

Antidiskriminační zákon je účinný!

 

 

 

 

 

 

Zprávy z lokality B.

 

Lokalita B. – analýza stavu a doporučení

Královské město B. je - i přes svou blízkost Praze – poměrně divokým příkladem postupující sociální exkluze nezanedbatelné skupiny – především, ale nikoli výlučně – Rómů, ale též jiných osob. V městě se kombinují mnohé předpoklady a průvodní jevy pro vznik opravdu kritické situace sociálního vyloučení, v níž je jich v podstatě každé řešení špatné. Pokud jde o tzv. lokalitu „Bronx“ (sestávající se z 5 činžovních domů ve vlastnictví města mezi ulicemi D., P., J. a K. v B., je třeba zmínit hlavně následující aspekty.
V prvé řadě jde o krátkozraký a nezodpovědný přístup obce, města B., jehož představitelé dávají dlouhodobě v podstatě naprosto ruce pryč od povinnosti obce starat se o uspokojování bytových potřeb občanů, jak to stanovuje zákon o obcích a spoléhá na privatizaci jako odlehčení města od všech problémů s bydlením občanů spojených. Mnoho sociálně slabých občanů bylo v minulosti sestěhováváno do 5 činžovních domů tvořící „Bronx“. „Bronx“, označovaný takto již téměř oficiálně, se stal koncentrátem mnoha zásadních problémů, především katastrofální hygienické situace ( odpadky a hrozná špína na centrálním dvorku i ve všech společných prostorách domů, krysy, plísně na stěnách bytů), zoufalé estetická kvalita bydlení, neochota nebo i strach obyvatel investovat cokoli do svých domů a bytů vzhledem k chybějící perspektivě, chabá péče města coby pronajímatele o domy ( deratizace byly občas –trochu právem – odkládány s poukazem na jejich nesmyslnost, pokud obyvatelé „Bronxu“ neuklidí, nesmírně vysoké částky za vodné ovšem naznačovaly možný únik vody z vodovodů), klasická ghettoizace Rómů se všemi nebezpečími z ní plynoucími ( kriminogenní prostředí, lichva aj.). 

Pracovníci města se omezili na vybírání nájemného nebo často na konstatování dluhů na nájemném a na podávání žalob na přivolení k výpovědi, čemž soud často musel vyhovět. Soudy ovšem většinou přiznaly nájemcům právo na náhradní byt, takže nájemníci se stejně nebyli nuceni vystěhovat: město jim náhradní byt totiž nemohlo nikdy sehnat, protože nic horšího než lokalita „Bronx“ ve vlastnictví města nebylo. Dále se tak prodlužovala pololegální situace ne už nájmu ale pouhého užívání bytu, narůstání dluhů  a penále, periodického zklamávání se pracovníků města, kteří často zkoušeli nájemníkům posečkat s nájemným, z toho, že smluvené splátkové kalendáře nebyly ze strany dlužníků dodržovány, občasné amnestie města ohledně penále za dluh na nájemném, pokud dlužník uhradil alespoň základní dlužné nájemné. Co v přístupu města chybělo, byla sociální práce s obyvateli lokality „Bronx“. Pracovníci města se spoléhali jen na vymáhání povinností nájemníků a na občasné nesystémové podání pomocné ruky, což vedlo nakonec na obou stranách ( tedy na straně nájemníků i pracovníků bytového odboru) ke zklamání a k potvrzení si vzájemných předsudků. Šuškání o tom, že situace v „Bronxu“ bude jednou radikálně řešena podvazovalo jakoukoli iniciativu a energii na  drobná zlepšení.
Dalším problémem města byl obecně netransparentní přístup přijímání rozhodnutí ohledně řešení situace v lokalitě. Město začalo přenášet určité kompetence při správě domů na soukromé firmy a po několik měsíců nebylo jasné, kdo je například příslušný k jednání za pronajímatele při prodlužování nájemních smluv. Kombinace slabé a bezkoncepční politiky města a hrozby soukromých firem ( navíc údajně majetkově propojených s představiteli radnice) v pozadí, dokreslovala celkovou nešťastnou situaci ghetta „Bronxu“ v B.

Ze strany obyvatel lokality vládla naprostá neschopnost zlepšit si svou situaci, udržovat hygienu v přijatelných mezích a často i plnit své povinnosti nájemníků. Ještě smutnější byla ovšem neschopnost obyvatel „Bronxu“ hájit si svá práva a vystupovat vůči městu přijatelně a účelně. Tak jako jinde, i zde vyhledávali sociálně slabí právní či sociální pomoc ( byť zdarma) až příliš pozdě a ani poté neposkytovali potřebnou součinnost těm, kdo se jim snažili pomoci. Téměř stoprocentní nezaměstnanost, nedůvěra k institucím obecně a uzavírání se ve své beznadějné situaci bylo komplementární příčinou situace ghetta.

Pokud jde o nevládní neziskové organizace, které se snažily situaci řešit, vyvíjely určité aktivity jednak organizace romské a pak organizace zabývající se lidskými právy a pomocí lidem v nouzi. Šlo mj. o aktivity volnočasové pro děti, o terénní práce a o právní poradenství. Celkově však byl nevládní sektor v této oblasti zoufale podfinancovaný, řada pracovníků byla pro nedostatek financí vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, mnoho činností leželo na dobrovolnících. Dalším problémem byla obtížnost nalezení vhodných terénních pracovníků z řad Rómů, kteří by se byli ochotni a schopni této práci dlouhodoběji, kvalifikovaně a zodpovědně věnovat. Nevládní sektor rovněž trpěl nedostatkem vhodných prostorů ke své činnosti, nájmy za nebytové prostory byly často velmi drahé anebo se pracovalo v prostorách patřících městu, což bylo ovšem jednak nestabilní a také činilo tyto organizace příliš závislými na městu.

Situace v „Bronxu“ neměla žádné dobré řešení, nicméně ještě horší variantou bylo bydlení jiných rodin v ubytovnách v B. v ulici N. anebo v sousedním K. Ubytovny byly – architektonicky i právně – koncipovány pro přechodné bydlení dělníků nebo studentů, takže byly pro rodiny s dětmi naprosto nevhodné, právně ještě nejistější než užívání bytů v „Bronxu“ ( jediné nezaplacení mohlo znamenat okamžité vyhození na ulici). Hygienicky sice mohlo být bydlení v ubytovně o něco lepší, ovšem ceny jsou zde několikanásobně vyšší ; nebylo výjimkou, že rodina platila za jednu či dvě místnosti až 10 000 Kč měsíčně ( za praní se někdy vybíraly peníze zvlášť).

Na obzoru se rýsuje nyní  řešení, že všech 5 obytných činžovních domů lokality bude prodáno soukromé firmě, která část obyvatel ( převážně tu, která má platnou nájemní smlouvu) rozptýlí do jiných domů ve svém vlastnictví v B., části dá náhradní byty v jiných místech České republiky a zbytek - především ty, kteří byty užívají neoprávněně – vystěhuje ( za určité malé odstupné nebo i bez něj) bez bytové náhrady. Tito lidé pak mohou skončit buď u příbuzných nebo po ubytovnách (dělnických nebo i ovšem azylových) anebo přímo v občas vznikajících slumech. Lokalita „Bronx“ se zřejmě pak kompletně zrenovuje.

Doporučení a návrhy řešení se zde sice může zdát pro B. již neaktuální, ovšem i při realizaci výše uvedeného scénáře je jasné, že většina obyvatel lokality se pouze přesune do jiných problematických lokalit, které mohou mít ještě horší kvalitu než dosavadní „Bronx“. O nevýhodách tohoto odsunutí řešení netřeba pochybovat a zčásti tím bude téměř určitě postiženo i město B.  Pro řešení situací podobných lokalit vyplývají z případu B. tato poučení:
- prevence je mnohem lepší ale i levnější než řešení problému až když vznikne;
- města a obce se nesmí paušálně zbavovat bytů a převádět vše do rukou soukromým osobám; pak totiž nemají žádné zdroje, jak řešit problémy, které za ně tito soukromnici nevyřeší;
- je nutné vynakládat mnohem větší prostředky do sociální práce se skupinami ohroženými sociálním vyloučením, konkrétními kroky zde může být zřízení terénního pracovníka pouze pro dotyčnou ohroženou komunitu, zřízení komunitního centra;
- je nutné podporovat samostatnost a samosprávu příslušníků ohrožených skupin, vyžadovat po nich důsledně plnění jejich povinností vyplývajících z nájmu bytu, zamezovat plýtvání státních prostředků tím, že přispívám na bydlení někomu, kdo pak ani z této částky nájem nehradí,  ale na druhou stranu trpělivě dávat další šanci osobám, u nichž je zlepšení možné;
- v případě rozhodnutí města lokalitu privatizovat by se vždy měla upřednostnit možnost prodat byty jejím obyvatelům ( v čemž by tito mohli být podpořeni poskytnutím bezúročných půjček);
- v případě rozhodnutí města určitou problematickou lokalitu zcela zrenovovat, by mělo tyto práce provádět město samo a ne tuto lokalitu převést na soukromou osobu, která si při jejím „čištění“ může počítat mnohem drsněji.