AKTUALITY

 

Antidiskriminační zákon je účinný!

 

 

 

 

 

 

Ubytovny, tzv. holobyty a domovní řády

Projekty sociálního bydlení jsou často zaměňovány za snižování kvality bydlení pod úroveň obvyklou ve středoevropském kulturním prostředí. Paradoxně jsou takové postupy v oblibě zejména u orgánů místní samosprávy. Objekty určené k bydlení osob, které buď z vlastní viny či v důsledku sociálních potíží způsobených vnějšími faktory jsou nuceny využít takové bydlení nižší kvality, jsou někdy označována jako holobyty, jindy jako ubytovny. V úrovni kvality bydlení nabízeného v rámci těchto dvou forem nejsou podstatné rozdíly. Jejich provozovatelé, zejména obce, přesto zdůrazňují potřebu jejich důsledného odlišování. Rozdíl bývá někdy v právním vztahu, na jehož základě jsou ubytovny a holobyty užívány – zatímco v ubytovnách jsou většinou uzavírány smlouvy o ubytování, v holobytech jsou spíše sjednávány nájemní smlouvy na dobu určitou. Název holobyty je také poměrně jednotně užíván pro byty, do nichž jsou vystěhováni neplatiči nájemného v případech, kdy soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu s podmínkou  zajištění ubytování nebo přístřeší, nebo kdy neplatiči dobrovolně ukončí nájem v původním bytě bez ingerence soudu, zatímco ubytovny jsou užívány k zajištění bydlení z nejrůznějších důvodů – jedná se jak o výše zmíněné případy kdy je třeba vyklízeným zajistit přístřeší nebo ubytování, tak o osoby, které byly vystěhovány pro neplacení nájmu bez náhrady a následně si samy sjednávají smlouvy o ubytování v ubytovně. Nalezneme tu i nájemníky vystěhované původně z objektů které jsou v havarijním stavu, jimž byla ubytovna poskytnuta původně jako nouzové řešení s tím, že jim bude posléze přidělen náhradní byt. V některých případech je bydlení v ubytovně rovnou obcí nabízeno žadatelům o obecní byt.   Kromě obou již zmíněných označení je možno se setkat s názvy jako azylový dům nebo azylový typ domu, ubytovací centrum atd. Také tyto názvy nesou zařízení, v nichž jsou uzavírány smlouvy o ubytování a bydlení v nich je navíc dále regulováno tzv. ubytovacími nebo domovními řády. Zatímco holobyty jsou zřizovány většinou spíše obcemi, zřizovateli ubytoven jsou jak obce, tak soukromí provozovatelé. Bez ohledu na tyto formální rozdíly je úroveň kvality tohoto bydlení na nevyhovující a podprůměrné úrovni. V mnoha případech to znamená také hygienické nedostatky, špatný stav vodoinstalace a elektroinstalace, nedostatečnou infrastrukturu a odříznutí od běžných služeb a ostatních osídlených lokalit.

Tato extrémně nízká úroveň bydlení a služeb je v často v křiklavém nepoměru k částkám, jež je ubytovaný nebo nájemce povinen hradit – vždyť měsíční nájemné v některých z nich dosahuje výše regulovaných nájmů v bytech I. kategorie, tj. nájmy stanovené podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. 
Ubytovací nebo domovní řády těchto „zařízení“ charakterizují někdy ubytování, jež poskytují, jako „ubytování dočasné pro občany, kteří nejsou schopni vést soběstačný občanský život, ať již v pronajatých bytech nebo nemají vlastní byt v jiných domech či prostorách k tomu určených.“   Další ustanovení zasahující neúnosným způsobem do rodinného a soukromého života obyvatel obsahují někdy smlouvy o ubytování, jindy ubytovací nebo domovní řády. Nejčastěji se jedná o zákazy návštěv, nebo „povolování“ návštěv blízkých osob „výjimečně jen občas “ na základě povinného předchozího „ohlášení“. 
Smlouva o ubytování  která např. stanoví, že „v objektu se poskytne ubytování osobám, které město umístilo na základě rozhodnutí stavebního úřadu a osobám, které užívají objekty v nevyhovujícím technickém stavu, který ohrožuje jejich život a zdraví, “ může být obcházením ustanovení občanského  zákoníku, protože se jedná o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. e); v takovém případě má nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit.  Pokud by tedy ve věci rozhodoval soud o  výpovědi z nájmu bytu, nemohla by taková výpověď nabýt účinnosti a nájemce ani není možné kamkoliv  „umístit“, aniž by pronajímatel náhradní byt poskytl. Zdá se tedy, že tito nájemníci jsou do ubytovny vystěhováni tzv. „dobrovolně“ – na základě „dohody“ s pronajímatelem, který zneužívá jejich neznalosti, protože si nejsou dostatečně vědomi svého práva na náhradní byt.
Kvalita bydlení v těchto zařízeních se ani vzdáleně nepřibližuje úrovni bydlení obvyklé v českém prostředí. Koupelny a WC jsou většinou společné pro více bytů (zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy). Domovní řády obsahují ustanovení, jež hraničí s ponižováním lidské důstojnosti – tak např. stanoví závazně doby, kdy bude obyvatelům umožněno užívat umývárny, přičemž „provozní doba“ umývárny  není běžně stanovena ani na každý den v týdnu a bývá naprosto nepřijatelně časově omezena .
Některá pravidla ubytovacích řádů jsou v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, která upravují práva a povinnosti vyplývající z ubytovací smlouvy. Ubytovací řády stanoví ubytovaným „povinnost“ pravidelného úklidu společných prostor, a zařízení domu, ba dokonce okolí náležejícího k domu  – na tyto činnosti jsou dokonce vypisovány jakési „služby“  z řad ubytovaných. Ubytovanému je někdy ukládáno, aby si na své náklady zajišťoval topivo (tuhá paliva).  V rozporu s ústavními principy respektování domovní svobody řády stanoví ubytovaným povinnost prakticky kdykoliv bez uvedení jakéhokoliv důvodu umožnit „kontrolu ubytovací jednotky“ pracovníkům ubytovatele, městské policie, policie ČR či městského úřadu. Těžko říci, co jiného je možno rozumět ustanoveními o „součinnosti policie ČR při dohledu nad počtem osob trvale se v bytě zdržujících“ , než překračování pravomocí Policie ČR a neoprávněné zásahy do práva k domu nebo bytu.
Obzvláště tristní v těchto řádech je svévolné popírání ústavních principů, zejména práva na nedotknutelnost obydlí. Mezi představiteli obecních samospráv a správci zmiňovaných objektů je totiž z neznámých důvodů rozšířena mylná představa, že domovní svoboda se vztahuje pouze na nájem bytu,takže pokud uzavřou smlouvu o ubytování, nemusí právo na soukromí vůči ubytovanému a jeho rodině respektovat. Ze stejného důvodu také zdůrazňují, že se jedná o dočasné ubytování, nikoliv trvalé bydlení (ačkoliv dobře vědí, že většina obyvatel jejich zařízení užívá k trvalému bydlení), protože se domnívají, že dočasné ubytování požívá v tomto směru slabší ochrany.

Existence práva na nedotknutelnost obydlí ovšem nikdy nebyla podmíněna výlučně uzavřením nájemní smlouvy či trvalým charakterem bydlení. Nedotknutelnost obydlí je objektem trestněprávní ochrany. Podle trestních předpisů a judikatury je třeba pod obydlím rozumět stavby sloužící k trvalému bydlení, dočasnému ubytování nebo individuální rekreaci. Právo na nedotknutelnost svého obydlí tedy požívá i turista, který přebývá ve svém stanu, tím spíše tedy osoby oprávněně užívající byty na základě smlouvy o ubytování.

Ubytovaní či obyvatelé holobytů si nechávají líbit i poměrně nemravné  či vysloveně nezákonné  jednání nikoliv proto, že by se jednalo o postupy dovolené, ale protože jsou na bídném a předraženém bydlení zcela závislí. Trh s volnými byty prakticky neexistuje, ubytovací smlouvy jsou uzavírány často na velmi krátká období, nájemní smlouvy v holobytech většinou na dobu určitou. Pokud by měli ke smlouvám či k ubytovacím řádům nějaké výhrady, poměrně brzy se dozvědí, že přece mohou jít, jestli se jim něco nelíbí  – nikdo je přece nedrží.